Osminásobná česká šampionka (7× ve dvouhře a 1× v mixu) bude v Paříži hrát ve skupině G, kde se ji postaví nasazená sedmička turnaje a juniorská mistryně světa z roku 2017 Gregorie Mariska Tunjungová z Indonésie a Ukrajinka Polina Buhrovová. „Nervozitka stoupá, ale už se moc těším,“ říká hráčka B.O. Chance Ostrava Švábíková před olympijskou premiérou.

Ve skupině budete od 27. července hrát s nasazenou sedmičkou Tunjungovou z Indonésie a s Ukrajinkou Buhrovovou, na kterou máte velmi dobré vzpomínky, viďte?

Je to tak, když nám minulý pátek nalosovali skupiny, tak jsem se tomu zasmála. Je pikantní, že budu hrát se soupeřkou, se kterou jsem na mistrovství Evropy v Německu hrála rozhodující zápas o to, jestli se na olympiádu vůbec podívám. Těším se na oba zápasy, los není ani nejhorší, ani nejlepší, což je, za mě, úplně super. Oba zápasy budou kvalitní.

Ze skupiny postoupí jen vítězka, Ukrajinku jste nedávno v důležitém utkání porazila (28:26, 21:19), takže se na ni můžete věřit. Klíčový bude zřejmě souboj s Indonésankou, která je ve světovém žebříčku na 9. příčce, že?

Bude to především nesmírně složité, protože je to světová desítka, že jo. Už jsem si pár zápasů proti hráčkám ze světové špičky zkusila, ale nebylo to na takové velké akci. Uvidíme, může záležet na tom, kdy ten zápas to bude. Pokud to bude pro ni první zápas, tak může být třeba nervóznější, nemusí mít halu tolik v oku. Určitě se moc těším, protože tu holku znám už strašně dlouho. Ona byla hodně blízká kamarádka hráček, se kterýma jsem kdysi trénovala v Dánsku.

Hrály jste spolu už?

Ne, ne. Ona je o dva roky starší než já, tak jsme se na těch mládežnických turnajích míjely. Potkaly jsme se asi jen na jednom mistrovství světa juniorů, které ona vyhrála (v roce 2017) a potom i na nějakých turnajích, ale nikdy nás los nesvedl proti sobě.

Co bylo nejtěžší na vaší cestě na olympiádu? Tipuji správně, že to bylo cestování, protože jste kvůli bodům musela například do Afriky, Asie?

Určitě ano, protože jsem musela například do Iránu, kde jsem původně hrát nechtěla. A taky to, že jsem byla vlastně téměř celou dobu sama. Na některých turnajích se mnou sice někdo byl a ke konci jsem si našla i nějaké kamarádky, které se taky snažily kvalifikovat na olympiádu jako já, a byly jsme ubytované spolu. Ale jinak jsem prakticky furt cestovala sama. Byla jsem bez trenéra, na kurtu jsem byla sama, takže v tom to bylo těžké. Bylo to takové hodně osamělé, což na hlavu nebylo úplně ideální. Podmínky mimo Evropu jsou tvrdé, trápí vás nejenom jet lag, ale například pro turnaj v Africe se musíte očkovat, nebo jsem po dvoudenním cestování na druhý den na kurt, kde je vlhko a vedro. Je to pro holky, které jsou jako já na turnaji samy bez trenérů, velmi tvrdé.

Co stálo za tím, že jste jezdila sama? Peníze?

Ano, bylo to finančně hodně složité. To, aby se mnou jezdil někdo další z klubu jako trenér, bychom si nemohli dovolit.

Před olympiádou jste stihla dva turnaje. V USA jste došla do osmifinále, v Kanadě jste vypadla v úvodním kole play off. S jakými pocity jste se vrátila do Evropy?

S dobrými. Byly to po delší pauze zase super zápasy, ostré. Viděla jsem, na čem jsem a před tou poslední částí přípravy bylo určitě fajn vědět, jak si stojím a co můžeme doladit. Věřím. že forma je dobrá.

V Paříži bude hrát jen dvouhru. Čtyřhru byste si zahrát nechtěla?

Já bych si ji klidně zahrála, ale v badmintonu není tak obvyklé, aby člověk hrál dvouhru a k tomu i v páru. Většinou je to specializované. Druhou věcí je, že Česká republika nemá na olympiádě další místo. My si ho musíme uhrát na jméno, takže jsme tam mohli mít v každé disciplíně někoho, anebo jsme tam taky nemuseli mít nikoho, jak to bylo naposledy v Tokiu, kde jsme tam neměli žádného zástupce. Teď tam vlastně máme dvě dvouhry a klučičího debla, což je super.

Čtyři zástupce má v badmintonu Česko na olympijských hrách poprvé v historii, jde český badminton nahoru?

Zažíváme teď nějaké momentum v posledních letech a doufám, že si ho budeme držet, mladší generace na nás snad navážou a bude to jenom lepší. Určitě je super vidět, že i ve čtyřhře je možné se na olympiádu kvalifikovat, protože ti kluci to dokázali fakt poprvé v historii. A je to určitě fajn.

I pro vás osobně je určitě dobře, že tam budete mít tři parťáky, viďte?

Jsem za to moc ráda, že tam pojedu s klukama. Že si to můžeme užít spolu. Podporujeme se navzájem, což je úplně super.

Start na olympiádě je jedním ze dvou snů, které máte a můžete si ho tak odškrtnout. Druhým přáním je medaile z mistrovství Evropy. Jak vysoko ta medaile je?

Hodně vysoko. Medaili z Evropy nebo z evropských her si moc přeji získat. Kdysi jsme si ji vysnili s taťkou a s mamkou, když mi asi třikrát utekla medaile z juniorského mistrovství Evropy. Ale prostě jsem věděla, že když budu pokračovat v tom, co děláme, tak na tu medaili určitě mám i v dospělé kategorii. Takže uvidíme. Olympiádu jsem zvládla, na té startovat budu a potom teda se můžu soustředit už hlavně na tu evropskou medaili.

Letos jste byla na mistrovství Evropy v osmifinále. Mohlo proti Dánce Jakobsenové (16:21, 8:21) hrát roli to, že jste o si o kolo dříve výhrou nad Ukrajinkou Polinou Buhrovovou zajistila start ve vysněné Paříži?

Jednoznačně. Já jsem byla psychicky úplně mimo. Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych s tou Dánkou hrála jindy, nebo na jiném turnaji, tak to vypadá úplně jinak. Já jsem po tom zápase s tou Ukrajinkou nebyla schopná vůbec usnout. Moje tělo furt jelo, jak jsem byla na ten klíčový zápas soustředěná. Celý rok jsem jezdila po turnajích s tím, že se chci dostat na olympiádu a na tu Evropu jsem prostě jela s tím, že potřebuji vyhrát ten jeden rozhodující zápas. Byla jsem na něj tak soustředěná, že ve chvíli, kdy jsem ho dohrála, mě najednou začalo všechno bolet. Všechno ze mě spadlo, začala jsem si uvědomovat, co to všechno znamená a tělo si to začalo taky zřejmě připouštět. Ten druhý den jsem byla úplně vyčerpaná, hlavně psychicky, protože ten rok byl fakt těžký. Byla jsem nakonec ráda, že jsem to utkání vůbec dohrála, přestože jsem prohrála.

Rodiče s vámi postup prožívali?

Hned po zápase jsem volala domů a jen jsem brečela štěstím. Babička taky, ostatní na tom byli velmi podobně. Byli jsme všichni na příjmu a skoro jsme nebyli schopni mluvit. Byl to nejkrásnější okamžik, který jsem si, alespoň na dálku, okamžitě s rodinou prožila.

Už máte nafasované olympijské oblečení. Líbí se vám?

Jsou na tu kolekci různé názory, ale je to moderní, zajímavé. Kolekce, kterou budeme nosit ve vesnici a takhle, je za mě úplně skvělá. Všechno je příjemné, pohodlné a dostali jsme toho spousty, takže to je určitě jako fajn. A ta nástupní kolekce se těm mladým se prostě líbí. Honza Černý (návrhář) vysvětlil nějakou tu svoji myšlenku, se kterou to navrhoval a je to fakt zajímavé tím, jakou tu inspiraci měl. Ale co, je to jednou za život a asi si to užijeme, i kdyby se nám to nelíbilo. Ale mně se to líbí (smích).

Olympiáda je olympijská vesnice, spousta sportů, sportovců. Už máte naplánované, kam se budete chtít podívat, co budete chtít vidět?

Nemám naplánované vůbec nic, všechno si teprve musím zjistit. My totiž ještě ani nevíme, kdy přesně budeme hrát. Jen vím, že skupinová fáze toho turnaje začíná 27. a končí 30. července. Ale nevím, jak to bude časově. Ale jestli budu mít možnost komukoliv z Česka jít zafandit, tak určitě vyrazím. Protože bude určitě fajn se sejít s dalšími Čechy a podpořit krajany.

Vrátím se ještě o nějaké tři čtyři roky zpátky. Chtěla jste už do Tokia, nakonec to vyšlo. Jak jste to tehdy prožívala?

Tak já jsem se tenkrát o Tokio snažila tak nějak trošku (úsměv). Byla jsem mistryní republiky a taky jsem byla docela vysoko na světovém žebříčku, tak jsem toho chtěla využít. Ale v té době mě hodně trápila záda. Kvůli bolestem jsem dokonce skončila v Indii v nemocnici. I tak jsem to zkoušela, objela jsem nějaké turnaje s tím, že kdyby to vyšlo, tak by to bylo super. Ale nešla jsem to toho s takovou vervou, jako nyní. Ale musím zase říct, že jsem moc ráda, že jsem tenkrát ty turnaje objížděla, protože už jsem teď věděla, co mě bude tak trošku čekat. A to mi určitě dalo nějakou zkušenost do této kvalifikace. Třeba jsem věděla, že prostě nemůžu na turnaje do Jižní Ameriky přiletět jenom den předem, že tam musím být prostě aspoň o ty dva dny dřív a podobně. Kdybych si to nezažila, tak bych asi ty chyby dělala teď. A asi bych toho litovala.