Přelomová. Jinak právě skončenou sezonu Terezy Švábíkové nazvat nelze. Badmintonistka klubu B.O. Chance Ostrava letos kromě juniorských vavřínů získala v šestnácti letech titul z MČR dospělých, zahrála si poprvé na „velkém“ mistrovství Evropy a ve čtyřhře s Kateřinou Tomalovou se kvalifikovala i na světový šampionát dospělých. „Příští sezonu se chci soustředit na juniory,“ dočtete se však mimo jiné v rozhovoru s českou badmintonovou nadějí.Nemůžeme začít jinak než otázkou na tvůj zdravotní stav. Na posledním turnaji v Litvě jsi musela skrečovat finále dvouhry kvůli bolavému koleni, jak to vypadá teď?
Minulý pátek jsem byla u doktora a ten mi řekl, že by to mohl být poškozený vnější meniskus. Teď v neděli jdu proto na magnetickou rezonanci a tam se uvidí.
To vzhledem k letní přípravě a MS ve Skotsku nevypadá dobře…
To ne no. Asi je to ale nejlepší možný čas, kdy se to mohlo stát, protože je konec sezony. Doktor mi taky asi řekl tu nejhorší variantu a doufám, že to bude celé jen na rehabilitace a přípravu to zas tolik neovlivní.
Během sezony jsi ale měla i další zranění. Nebojíš se, že při svém turnajovém zápřahu to fyzicky „přepískneš“?
Příští sezonu už toho tolik mít nebudu. Nebudu hrát extraligu ani ligu a budu se chtít zaměřit na juniorské turnaje, protože mě čeká kvalifikace na LOH mládeže. Teď to byla první sezona, kdy jsem se hodně zaměřila na dospělé, a to hlavně kvůli tomu, že jsem se dala dohromady s Kačou (Kateřinou Tomalovou) a turnaje jsme plánovaly společně, vyšla nám Evropa dospělých, tak toho najednou bylo hodně. Další sezonu se budu soustředit na juniory.
Tereza Švábíková. Foto: Ladislav Káňa. 
Nemáš tedy pocit, že jsi to přehnala?
Ten konec asi jo.
Letos se ti dařilo ve všech disciplínách: titul z MČR dospělých v singlu, 9. místo na ME v deblu, 4 finále circuitů v mixu. Jak vidíš svou budoucí specializaci?
Pořád mám jako první dvouhru. Ostatní chci co nejvíc omezit. Na juniorských turnajích chci hrát určitě jen dvouhru a na dospělých to bude záviset na tom, jestli se mnou Kača bude chtít hrát čtyřhru. U mixa si nejsem jistá. To, že jsme s Filipem hráli čtyři finále v řadě, mi plán trochu rozkopalo, ale chci to omezit.
Jak to Filipovi vysvětlíš, že po úspěších přijde konec?
Už jsme se o tom bavili před tím. Filip žije v Dánsku, takže spolu netrénujeme, ale když už na ten turnaj jedeme, tak jsme se domluvili na mixa. A najednou takové úspěchy, to vůbec nevím, jak se nám to podařilo. Je to pro nás neskutečné. Ale s mixem moc nepočítám a Filip to v pohodě pochopí a zvládne.
Co srpnové mistrovství světa a účast deblu Švábíková/Tomalová? Během sezony jste prohlašovaly, že spolu vůbec netrénujete, plánujete se aspoň na tenhle turnaj připravit?
Teďka už se plánujeme připravovat 🙂
V další sezoně budeš obhajovat titul na MČR, všude tě budou provázet zvýšená očekávání. Jak pracuješ či budeš pracovat s psychikou?
Už jsem se sportovní psycholožkou spolupracovat začala, ale zatím jen lehce, protože na to vzhledem k náročné sezoně nebylo moc času. Teď za ní už určitě budu chodit pravidelně.

Tereza Švábíková s Filipem Budzelem na Czech International v Karviné. Foto: Ladislav Káňa.Během sezony jsi využívala možnost tréninku v dánském klubu Langhoj. Bude to pokračovat?
Určitě. Jsem tam s nimi domluvená, že můžu kdykoliv přijet. Měla jsem tam být i teď, ale dodělávám školu, protože jsem hodně pozadu. Až ji dodělám, určitě tam budu chtít jet. Mám tam dveře otevřené a jsem za to strašně šťastná. Je to tam pro mě super, protože se mi tam trenér věnuje dvakrát denně, což v Ostravě nemám. Když mám čas, chci tam jet vždycky.

V Ostravě to máš s tréninkem jak?
Luďa (trenér Luděk Židek) toho pro mě dělá strašně moc. Bez něj bych nebyla tam, kde jsme teď, on mi obětuje pomalu více než své rodině. Když tu jsem, domluvíme se spolu na trénincích, jenže on má taky svoji práci, takže vždycky nemůže, ale vždy když volno má, tak mě upřednostní. Dál se připravuju kondičně.
Jak to máš se školou? Vyjdou ti vstříc?
Jsem ve druháku na sportovním gymnáziu a mám plný individuální plán. To znamená, že nemusím být v hodinách, mám omezený počet známek. Vyjdou mi vstříc, ale třeba teď druhé pololetí za těch 10 dní fakt nestihnu, takže to budu dodělávat v září. Nějaký žák prý na tomhle gymnáziu byl osm let, tak snad tenhle rekord nepřekonám.
Jak ti vyhovuje trénování v Dánsku? Co je pro tebe nejrozdílnější ve srovnání s Českem?
Je to tam jiné, protože tam každý chce, chce se zlepšovat a dávat tomu všechno. Badminton je tam vrchol. Tady spousta lidí přijde a říká „já mám tu školu“ atd. a už to není stoprocentní. Berou to tam profesionálněji.
Momentka z Czech International 2017. Foto: Ladislav Káňa.
A co se samotného badmintonu týče? 
Když tam jsem, děláme hlavně výměny, údržbu a vypinkanost, což je pro mě nejlepší. Říkali mi, že techniku mám dobrou, ale chybí mi ta vyhranost. Hrajeme drily dva na jednoho, bez chyby, delší čas.

Kdyby u nás vzniklo v blízké budoucnosti národní centrum, byla bys ochotná se zapojit, nebo tě to spíš táhne k tréninku v zahraničí?
Pokud by to tady stálo za to, proč ne. Jde ale o to, kdy by to bylo. Každopádně mě ještě čekají dva roky školy a odmaturovat chci tady. Nevím, jestli bych našla školu někde jinde, kde by mi vycházeli takhle vstříc. Určitě bych taky s centrem v Česku neměla problém, kdyby tam šli všichni.

Jaké máš cíle pro příští sezonu?
Mým hlavním cílem je kvalifikovat se na mládežnickou olympiádu příští srpen v Argentině. To je můj cíl snad od třinácti let. Tehdy to táta někde uviděl, že to je pro ročníky 2000, takže od té doby to je můj strašně velký cíl.
Přibliž, prosím, kvalifikační kritéria.
Je to podle světového juniorského žebříčku, kde se počítá, myslím, sedm nejlepších výsledků, a redukuje se tam i žebříček dospělých. Takže když udělám výsledek v dospělých, počítá se mi to i do juniorských. A dá se tam kvalifikovat jen v singlu.

Kdo je tvojí největší oporou?
Rodiče. Luďa. Bez rodičů a bez pana Židka by to nešlo. Rodiče tomu dávají všechno, mají tedy svou práci, ale potom už řeší jen můj badminton. To mi strašně pomáhá, nedokážu si představit, že bych to řešila sama. Od 12 let, kdy jsem byla poprvé zařazena do reprezentace, tak už jsem nejela vůbec v klubu, všechno mi připravovali rodiče a Luďa. Bez rodičů a Luďka bych stoprocentně nebyla tam, kde jsem teďka. To je neskutečná opora.
Tereza Švábíková, Filip Budzel a trenér Luděk Židek. Foto: Ladislav Káňa. 
Byla jsi členkou klimkovického oddílu, letos jste založili nový oddíl B. O. Chance Ostrava. Co pro tebe tahle změna znamená? 
Jak jsem říkala, asi od 12 let mi všechno zařizovali rodiče a s klubem jsem pomalu neměla nic společného. Akorát jsem slýchala „musíš hrát ligu, musíš hrát všechny MČR“ a podobně. To už teď není, teď jsem svobodná. Teď si určuju, co chci hrát, bavím se o tom s Luďou a rozhodujeme si to sami. Nový oddíl byl tedy založený vlastně kvůli mně, jen já jsem tam registrovaná, ale jinak je vše při starém. Pak jsou tam mladší, třeba Mája Růžičková, Somča tam má akademii malých, Luďa, kondiční trenérka,…
Kondiční tréninky tě baví?
Jo! Jako malá jsem hrála fotbal, takže jsem běhala pořád, baví mě to stejně jako badminton. Dlouhé tratě zrovna tedy nemusím, na vytrvalost máme Somču… baví mě to i kvůli tomu, že máme kondiční trenérku, která je mladá, navíc má stejné jméno jako já – Terka – dá se s ní i pokecat, chápe to, zjistila si o badmintonu hodně věcí, takže tomu rozumí a je to prostě super.

Kdo je tvým největším vzorem mezi badmintonistkami?
Samozřejmě Kika Gavnholt. Teď už nehraje, ale mým vzorem asi bude vždycky. Za to, co dokázala, ji strašně obdivuju, je to neskutečné.