Tereza Švábíková: „Chci na olympijské hry a budu pro to dělat maximum.“
Abych pravdu řekla, nechtěla jsem hrát všechny disciplíny. Byl to boj a nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Dvouhru po mně chtěli trenéři a je pravda, že to je má hlavní disciplína, ale na párovky jsem se těšila a chtěla je hrát. Je pravda, že hrát všechno a na dvou MČR po sobě jdoucích je opravdu strašně vyčerpávající. Už na turnaji v Mostě hrát ve dvou dnech 14 zápasů a v docela vymrzlé hale to bylo šíleně náročné. Po turnaji jsem se dávala do středy dohromady, ve čtvrtek jsem mírně potrénovala a v pátek jsem si zašla vyzkoušet halu do Ostravy. Tak si přípravu na domácí MČR U19 nepředstavuji, ale nedalo se nic dělat.
Ze soboty na neděli jsem pak vůbec nemohla spát, nohy se mi třepaly, vše bolelo, byla jsem opravdu unavená až přetížená. Naštěstí od příštího roku jsem už jenom v kategorii U19, takže tohle už mě nečeká. Upřímně lituji nejlepší U15, které startovaly jak v Mostě, teď v Ostravě a o víkendu se budou rvát na MČR U15. Termínový kalendář je na podzim šíleně našlapaný. Mělo by se s tím asi něco dělat.
Tereza Švábíková. Foto: Tomáš Krajča
Bylo těžší získat „povinné“ medaile ve své věkové kategorii, nebo bojovat se staršími juniory? Loni jsi po MČR U17 devatenáctky vynechala, letos to v domácím prostředí asi nebylo myslitelné…
Přesně tak, doma je doma. Na MČR U17 bylo pro mě těžší, že holky, které se hodně zlepšily, jsem dlouho neviděla hrát, a tak jsem nevěděla, co od nich čekat. Musím je pochválit, líbily se mi výkony např. Lucky Krpatové, Terezy Kobylákové, Kateřiny Zuzákové a dalších. MČR U19 je samozřejmě o něco těžší. V tomto roce taky i díky tomu, že bylo hned po MČR U17.Co říkáš na skvělou bilanci klimkovického klubu z šampionátů juniorských kategorií? Vedle tebe na medaile dosáhla i řada spoluhráčů, samozřejmě v čele se zlatým mixem Somerlík-Budzelová…
Je to super, holt jsme asi dobrý oddíl. A to máme ještě mistryni republiky i v kategorii U13 v mixu Lucii Metzovou a na českokrumlovském Czech talentu vyhrála kategorii U11 Katka Osladilová. Vedle toho jsme vyhráli MČR družstev juniorů. Já jsem vždy byla klimkovický a ostravský patriot. Jsem na své spoluhráče hrdá. Dominice a Honzovi jsem titul hodně přála, ale museli si jej vybojovat. Ti dva spolu s Michalem Vašátkem byli základním stavebním kamenem našich titulů v soutěžích družstev. Oni a jejich rodiče byli dlouho centrem dění v našem klubu. Takže když končí oni v juniorech, je to významné i pro náš klub. Doufejme, že budou podobně úspěšní v kategorii dospělých.Co pro tebe znamená hrát turnaj doma v Ostravě – na jednu stranu v klidu a s velkou podporou diváků, rodičů, kamarádů z klubu atd., na druhou stranu s velkým očekáváním ze všech stran?
Já jsem hlavně ráda, že taky ostatní někdy musí přijet za námi do Ostravy. Ono se říká z Ostravy do Prahy je to 350 km ale z Prahy do Ostravy 700. Doufám, že to nebylo poslední MČR u nás. Co se týká tlaku na výkon a očekávání, to zvládám už od svých 13 let. Jsem na to zvyklá a když mám kolem sebe lidi, kterým důvěřuji a oni znají mne, nemám s tím problém. Ale věřte mi, není to jednoduché hrát, když každé jiné umístění než vítězství je bráno za neúspěch, a vědět, že někteří, od kterých by to člověk nečekal, by z případného neúspěchu měli radost.
Vojtěch Lapáček a Tereza Švábíková. Foto: Tomáš KrajčaZvládání tlaku a dokázat umět prodat, co umím – to jsou věci, které posouvají talentované hráče k mistrovským titulům a medailím. Jaká je tvá cesta ke zvládnutí stresových situací na kurtu, pro získání sebedůvěry a pro to, lidově řečeno, „být pánem na hřišti“? Využíváš služeb mentálního kouče, máš nějaké oblíbené motivační heslo či motto?
Se sportovní psycholožkou jsem domluvena na spolupráci, ale z důvodu časové tísně vlastně ještě nezačala. Musím se přiznat, že poslední dobou jsem na určitých akcích měla problémy a bylo to hlavně z důvodu, že jsem byla nabádána ke hře, o které jsem nebyla přesvědčena, že je ta správná, a to mě na kurtu zcela rozhazovalo. Jinak ve většině případů já jdu na kurt zcela klidná a jediná má motivace je, že nesnáším prohry, nebo lépe řečeno: já strašně ráda vyhrávám. To mě žene dopředu.Kdo všechno se podílí na tvé přípravě a výsledcích? Popsala bys, jak vypadá tvůj běžný tréninkový týden, a co všechno děláš pro dosažení optimálního výkonu?
Běžný tréninkový týden neznám. Každý týden je jiný, je přizpůsoben hlavně turnajům a mým povinnostem v reprezentaci a v klubu. O přípravu v posledních letech se stará hlavně můj osobní trenér Luděk Žídek a vše organizují a zajišťují mí rodiče. Často trénuji v rámci našeho klubu s Honzou Somerlíkem, občas mi dělal sparing poslední dobou Kuba Sagáčik. Taky trénuji, když jsem doma, v rámci RSC. V klubu se mi samozřejmě snaží vycházet vstříc. Občas mám taky tréninky s Tomaszem Mendrekem.V rozhovoru pro klubový web ses sama zmínila, že máš nabídku na spolupráci v Dánsku, byla jsi ve španělském centru v Oviedu. Vede do budoucna tvá cesta ve šlépějích oddílového kolegy Filipa Budzela, tedy do zahraničního tréninkového centra? Nebo si umíš představit svou přípravu v domácích podmínkách?
Na to není snadná odpověď. Já si dovedu představit přípravu u nás, ale bohužel zatím je to jenom v mých představách. Já bych chtěla v badmintonu něco dokázat a to něco v současnosti nejde bohužel dosáhnout v domácích podmínkách. Nejsem spokojena s podmínkami, které i přes nesmírnou snahu rodičů a obětavost pana Žídka mám doma. Chybí hlavně kvalitní sparing atd. Z Ovidea jsem dostala skvělou nabídku, kterou jsme museli odmítnout. O dalších nechci moc hovořit, abych je nezakřikla.
Tereza Švábíková a trenér Luděk Žídek. Foto: Tomáš Krajča
Jak se ti daří propojit badminton s dalšími oblastmi života, zejména školou? Stihneš mezi všemi tréninky, turnaji, výjezdy a campy splnit školní povinnosti?
Vedle badmintonu mám vlastně už jen školu, a tu opravdu moc nestíhám. Studuji sportovní gymnázium a mám individuální studijní plán. Doufám, že vše doženu mezi vánočními svátky.
Sezóna 2016 končí a sezóna 2017 se blíží mílovými kroky. I když jsi věkem juniorka, už začínáš hrát i mezinárodní turnaje dospělých. Co budou tvé hlavní cíle pro nadcházející rok, a kterým turnajům a disciplínám budeš dávat přednost?
My jsme si někdy v měsíci srpnu sedli s taťkou a trenérem Žídkem a řekli jsme si, co chceme od této sezóny. Asi bych to rozdělila na tři okruhy. První (ten nejdůležitější) – hledání podmínek pro přípravu. Druhý – zapracování nových prvků do mé hry, což nejde hned. Občas to dělá paseku. A ten třetí byla volba turnajů s nějakou perspektivou. Já se chci co nejdříve dostat do reprezentace dospělých, a proto jsme se dohodli, že na tom začneme pracovat, a to na úkor juniorských soutěží. Díváme se dopředu, nepotřebuji být teď někde úplně nahoře v juniorském žebříčku.
Juniorské evropské turnaje jsem tak vlastně hrála jenom tři. V Bulharsku, po opravdu tvrdé přípravě, jsem na skvěle obsazeném turnaji skončila těsně ve čtvrtfinále, což bylo zklamání. V Chorvatsku jsem byla v semifinále, které jsem měla slibně rozehrané. Bohužel jsem ho dohrávala dosti otřesena po pádu. Ve Slovinsku jsem už vyhrála. Bohužel mi nevyšlo hlavně ze zdravotních důvodů MSJ. Skutečným výsledkem mého snažení ale je, že v kategorii dospělých jsem se už dostala na hranici postupu do hlavních soutěží, a to je to, co jsme chtěli pro příští sezónu. Takže cíl pro příští sezónu je hrát hlavní soutěže na evropských turnajích dospělých. Prioritou je dvouhra žen.
Tereza Švábíková. Foto: Tomáš Krajča
A když se podíváme dále do budoucnosti, jaký je tvůj velký badmintonový sen? Jen jako malou nápovědu… Kristína Gavnholt už na Olympijských hrách byla 3x…
Ano, řeknu to poprvé veřejně. Já chci na OH. Budu se snažit pro to udělat maximum.
Vím, že v 16 letech je brzy bilancovat, ale kdybys měla závěrem rozhovoru aspoň stručně říci: co ti badminton dal a vzal a co pro tebe dnes znamená? Je to stále ta radost ze hry, vášeň, pohyb… nebo je v tom i dril a úmorná práce pod obrovským tlakem?
Otázka je vlastně i odpovědí, jen s tím rozdílem, že vedle badmintonu vlastně nic jiného neznám, takže nevím a nemůžu zatím vědět, co mi vzal, a jen mi zatím dává. Baví mě, mám vlastně kamarády jen z badmintonu, nedělám nic jiného. Ale je to má volba, nikdo mě k tomu nenutí, já to tak chci.
Úplně poslední otázka pak není otázkou, ale přáním: všeho nejlepšího, krásného prožití Vánoc a hodně zdraví, radosti a úspěchů v novém roce a badmintonové sezóně 2017. Ať se daří!
Děkuji, nápodobně a dovol mi, abych to samé popřála fanouškům českého badmintonu.
