Indie očima Máji

Indie očima Máji

Jako hráčka jsem nikdy nevycestovala na turnaj mimo Evropu. Takže jakmile jsme zjistili, že se Terka kvalifikovala na velké turnaje do Indie, hned jsem brala všemu deseti, že s ní pojedu. Nikdy jsem něco takového nezažila, ať už co se týče cestování, zařizování veškerých dokumentů, ubytování atd. Takže jsem jen z vyprávění tušila jaké to asi je.

A hnedka tady na začátek musím něco zdůraznit : POKUD SI TO SÁM NA VLASTNÍ KŮŽI NEZKUSÍŠ – NEVÍŠ.  A tak to prostě je.

Začalo to zařizováním ubytování a letenek, které Terka dělá už dlouho sama, je v tom zběhlá a musím říct, že hodně dobrá. Jenže to není jen o tom odkliknout jaké ubytování/letenky chci a zaplatit. Je to Indie, úplně jiný svět. Nešlo to hladce, ale zvládly jsme to. Teda Terka to zvládla. Dále zařídit vízum, pojištění, akreditace, odvoz, nakoupit všemožné léky a věci na cestování…není toho málo na co myslet, a přitom ještě trénovat na 100%.

A teď už k samotné cestě.

Po tom, co jsme si užily Nový rok v Dánsku, jsme 6. ledna večer vyrazily vlakem do Kodaně. Tam jsme přijely na hotel, schruply si na 4 hodiny a v 5 ráno dalšího dne jsme už byly na značkách na letišti. První let byl Kodaň – Londýn. !!

A tady vsuvka o tom, že to není jen “koupit letenku”. Obzvlášť v dnešní době je to s cestováním složité. kvůli dohodě o leteckých bublinách, jsme mohly letět do Indie jen s jedním přestupem, a to ještě  pouze z pěti evropských měst. Takže než se Terce podařilo najít letenku, která by splňovala podmínky pro let , trvalo to třeba 3 dny. (Lety se ještě k tomu stále mění).

Z Londýna už nás čekala 9 hodinová cesta do Delhi. Ta proběhla v pořádku.

Pak ale teprve začala pořádná “sranda”.Na letišti jsme se musely nechat otestovat, a v tu chvíli přišlo první nemilé zjištění – lidé na letišti, (a vlastně i celkově v Indii) co pracovali okolo testování neuměli moc anglicky. Snažily jsme se zjistit, jak se dozvíme výsledek našeho testu…po nějaké době nám bylo řečeno, že jej dostaneme v e-mailu.

To bylo sice super, ale na letišti se nešlo připojit k žádné wifi, a tak začal náš hon na heslo. Podařilo se, dostaly jsme i testy a mohly se vydat k pasové kontrole. Tam proběhlo také všechno v pořádku.

Pak jsme si mezi vyházenýma stovkama kufrů našly ty svoje a vydaly se ven z letiště. A to byl teprve stres. Byly tři hodiny ráno a před letištěm absolutně přelidněno ( ještě aby ne, když je to hlavní město druhé nejlidnatější země světa). Psaly jsme organizátorům předem, v kolik hodin přiletíme, a že prosíme o transport. Nikdo tam však nečekal. Takže najednou jsme byly dvě mladé holky z Evropy, samy před letištěm, uprostřed noci v úplně jiné zemi. Začali se na nás ze všech stran sbíhat Indové, jestli potřebujeme taxi, ptali se odkud jsme atd.. bylo to opravdu nepříjemné, volaly jsme organizátorům, psaly emaily a zprávy ale nic, nikdo neodpovídal. Až po hodině se nám podařilo dovolat na náš hotel. Ti nám řekli, že si máme najít taxík a dojet. Tak jsme si nějaký našly, nasedly, jely. A hlavně doufaly, že dojedeme na náš hotel. Podařilo se, v 5:30 ráno jsme se ubytovaly a šly spát. Celou dobu jsme musely být jen na pokojích, mohly jsme jen do haly, kvůli covid opatřením.

Zvykaly jsme si na časový posun chodily jsme akorát na tréninky, rozehrávaly se a Terezka si zvykala na halu. A připravila se na zápas.Na trénincích vypadala Tereza opravdu dost dobře. Měl to být její zápas, těšila se.

Ale nakonec vše bylo jinak  a my jsme si bohužel  přece jen jeden výlet udělaly. Nucený a to do nemocnice. Terka si na prvním turnaji v prvním zápase s indickou superstar zranila záda. A to tak, že ji z kurtu museli odvážet na nosítkách. Na hale ji nedokázali pomoct, a tak jsme musely do nemocnice.

 

V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že jsme spolu, že jsem jí mohla pomoct. V nemocnici byla na magnetické rezonanci, dostala léky od bolesti, mast. Podmínky v indické nemocnici jsou jiné než na co jsme zvyklé z domu. Na vedlejším lůžku očividně někdo umíral, na dalším snad probíhala operace. Tereza dělala vše proto ať si jí tam nenechají a mohly jsme jet na hotel. První dva dny byly nic moc, nedokázala si sama ani obléct ponožky, jak to bolelo. Ale lepšilo se to. Každý den byl posun dopředu. Tereza využívala zkušenosti z nedávné doby,  kdy měla podobné potíže, takže nepanikařila a když to šlo začala se postupně pomalu hýbat a cvičit.

 

 

V pátek 14. ledna jsme se přesunuly do Lucknow na další turnaj. Chodily jsme trénovat, ale jen velmi zlehka, co záda pustila. Každým dnem se to lepšilo, Terka brala každé ráno a večer prášky, já jsem jí záda mazala a pomáhalo to. Cítila se lépe a rozhodla se hrát.

Nebylo to vůbec ideální, ale první dvě soupeřky přehrála. Ohlas to mělo hlavně od zahraničních hráčů veliký. V Indii se k nám chovali jako k celebritám, neustále se někdo chtěl s Terezou, ale i se mnou fotit. O Tereze se psalo v místních novinách.

Po postupu do  čtvrtfinále Superseries  300 ( kdy naposledy český hráč měl na tak vysokém turnaji obdobný úspěch? *) jsme na poslední chvíli musely přikoupit jednu noc na hotelu a přebookovat letenky.

Ve čtvrtfinále se už  sešly nepříjemné věci, únava, stres z cestování, aby byla vůbec schopná nastoupit musela si před zápasem dát 3 ibalginy, atd. A soupeřka byla hodně kvalitní a v té chvíli již nad Terčiny síly. Když ještě si uvědomíme, že ty nejlepší světové holky nebo i evropské reprezentantky mají kolem sebe tým, co pracují pro ně.

Skvělé trenéry a ty naše holky tam jsou většinou fakt samy…. Není to rovný boj. Soupeřky nemusí řešit věci jako my, že nám zrušily zpáteční let a musely jsme si objednat a zaplatit nový let a ten následně ještě potom přebookovat. Nemusí řešit, že organizátoři nemůžou najít a přiřadit platby za hotel, nemusí řešit těsně před zápasem, před čtvrtfinále, že nemáme správně zapsaný transport na letiště atd.

Je toho opravdu hodně.

K tomu všemu soustavná obava z nákazy Covidem a strach zda vůbec odletíme v daném termínu. Byly jsme celkově 12 krát testované na covid, a vždy negativní, takže jsme měly i docela štěstí, protože hodně hráčů, kteří s námi byli na snídani nebo v hale bylo pozitivních a museli se odhlásit z turnaje. Zpáteční cesta trvala 36 hodin. Byly to od Terezy krásné zápasy, krásné turnaje a jsem moc ráda, že jsem je mohla vidět a být přímo na místě s ní. Jsem ráda, že jsem byla s Terezou a mohla jí pomoci.

 

 

 

Musím na závěr zopakovat – POKUD SI TO NEZAŽIJEŠ – NEVÍŠ.

A já jsem si to teďka zažila. A opravdu obdivuji Terezku, nejen ji, ale taky všechny sportovce, kteří takhle cestují sami po světě, a ještě si sami vše zařizují. Opravdu to není žádná sranda a stojí to hodně sil a trpělivosti. A opravdu po tomhle všem není jednoduché přijít na kurt a podat 120% výkon, který je na takových turnajích prostě potřeba. Byl to celkově pro mě skvělý a silný zážitek, například být na snídani a tribuně s olympijskými medailistkami a mistrem světa. Nebo být na team managers meetingu a losovat náhradníky do pavouků za odhlášené hráče. Děkuji za tuhle příležitost a zkušenost, jsem za ní nesmírně vděčná.

Mája ( Marie Růžičková )

•  pozn. Tereza získala za druhý turnaj 3850 bodů do BWF. Pro porovnání Jan Louda nebo Bětka Bášová za vítězství v turnaji International Series získali 2500 bodů.