Co pro tebe postup do Buenos Aires znamená? Jsi první český badmintonista, co se na Youth Olympic Games probojoval.
O mládežnické olympiádě jsem se dozvěděla, když mi bylo 14, a od té chvíle jsem se tam chtěla dostat, byl to můj největší dlouhodobý cíl, za kterým jsem si šla.

PRAHA Během turnaje se dozvěděla, že jí zkolaboval bratr, i přes nejistotu musela pokračovat v sezóně. Těžké období ale badmintonistka Tereza Švábíková zvládla, v sedmnácti letech se stala už podruhé domácí mistryní mezi ženami a v říjnu si jako historicky první český zástupce v tomto sportu zahraje na Youth Olympic Games v Buenos Aires.

Nyní už osmnáctiletá Švábíková, členka ostravského klubu B.O. Chance a Ridera Sport Team, se ale netají i vyššími ambicemi. „Určitě cítím šanci i na Tokio,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Co bylo pro kvalifikaci potřeba?
Mít co nejlepší postavení na světovém juniorském žebříčku v květnu 2018, konkrétně do 25. místa, čemuž jsem přizpůsobila i svou poslední sezónu. Soustředila jsem se hlavně na juniorské evropské turnaje, a nakonec díky tomu, že jsem se pravidelně umísťovala v semifinále či finále, jsem skončila třináctá. Takže to bylo s přehledem a pod kontrolou i přes pauzu, kdy mi bráška skončil v nemocnici, a musela jsem se odhlásit z nějakých turnajů.

Můžeš, prosím, popsat, co se stalo?
Loňská sezóna začala strašně dobře. Měla jsem výsledky, vítězství v Rumunsku ve dvouhře i čtyřhře. Pak jsem hned jela do Polska, kde se mi taky dařilo, ale během turnaje můj bratr Honza skončil v nemocnici po zástavě srdce. Následoval týden neskutečného mučení a trápení, kdy to nevypadalo vůbec dobře a hrozilo, že to nezvládne. Nakonec to zvládl, ale fyzických i psychických sil to nám všem sebralo hodně. Já v podstatě ve své hlavě tu začínající sezónu ukončila. I pro rodinu, která je můj nejbližší tým, jsem se ale musela sebrat a začít od začátku.

Dozvěděla ses to tedy už v průběhu turnaje?
Vyhrála jsem zápas ve dvouhře a šli jsme s taťkou, který mě společně s trenérem Luďkem Židkem koučoval, spokojeni na tribunu. Tam seděla mamka v breku, držela mobil v ruce. Sotva nám byla schopná říct, že je brácha Honza v nemocnici. Měla jsem před sebou ještě zápasy, na které jsem samozřejmě neměla v tu chvíli vůbec pomyšlení, ale s rodiči jsem se dohodla, že oni pojedou domů a já zkusím i pro Honzu turnaj dohrát. Že budu bojovat za něj, je mým největším fanouškem. Zápas proti silné Velšance jsem sice prohrála, ale až 21:23 v rozhodujícím setu. S odstupem jsme si pak řekli, že to byla ohromná zkušenost, jít v takovém stavu bojovat proti tak zkušené hráčce a téměř vyhrát.

Psychicky jsi ukončila sezónu, před tebou bylo ale mistrovství světa juniorů v Indonésii…
Uvažovala jsem, že tam vůbec nepojedu. Hodně mě ale tenkrát podpořili moji kamarádi v Dánsku v klubu, kam jezdím trénovat. Trenér Jorgen mi řekl, že jestli je brácha v pořádku, ať určitě jedu, ale pokud nebudu připravená, ať radši MS vynechám. Dohodli jsme se tedy, že pojedu na pár dní do Dánska dát se dohromady a zkusím se připravit. To mi hodně pomohlo a i mým rodičům, protože brácha už byl probuzený a mohli se soustředit jen na něj.

Dánsko je světovou badmintonovou velmocí. Jak se ti podařilo s nimi navázat spolupráci?
Dva roky zpátky se tam stěhoval můj spoluhráč Filip Budzel a psal mi, jestli taky nechci přijet. Trenérovi jsem se líbila a od té doby spolupracujeme. Vždy, když najdu nějaký prostor, tak tam hned jedu, sparing a podmínky jsou opravdu velmi kvalitní. Jorgen se mnou pojede i na mládežnickou olympiádu.

Jak se ti daří skloubit tenhle program se školou?
Občas je to hodně náročné, protože téměř vůbec nesedím v lavicích. Vše dodělávám na poslední chvíli, ale nějak jsem si už zvykla. Momentálně dodělávám třetí ročník sportovního gymnázia v Ostravě a učitelé jsou taky zvyklí, že žáci nemají tolik času.

Mluvíš o období, kdy ses nemohla koncentrovat jen na sport kvůli situaci s bratrem. Bylo něco, co se během té doby nepovedlo z badmintonového hlediska?
To rozhodně, hlavně na tom MS v Indonésii. První část byl turnaj družstev a já jako nejstarší v týmu jsem odehrála hodně zápasů včetně rozhodujících. Jak jsem říkala, nebyla jsem na tom psychicky moc dobře, a jeden zápas se mi nepodařil. Měla jsem vyhrát, ale nedávala jsem si to vzhledem k situaci tolik za vinu. Bohužel někteří lidé okolo týmu to vzali jinak, udělali si na mě špatný obrázek a nebyli ke mně úplně nejvstřícnější. Mně to samozřejmě mrzí, protože jsem to nebyla já, ale mé zlomené já.

Přišly negativní emoce i zvenčí?
Ti, co znali situaci a detaily, mi byli oporou. Právě rodina, kamarádi z Dánska, další blízcí, ti to všichni chápali. Našli se ale i tací, co řekli, jak jsem si to mohla dovolit prohrát, ale ti mi za to nestojí. Přenesla jsem se přes to.

Je ti čerstvě osmnáct, ale už v sedmnácti jsi měla dva tituly z MČR dospělých ve dvouhře žen. Jak se vyrovnáváš s tlakem, který na tebe je?
Je to pro mě super, že jsem schopná něco takového vyhrát, hodně si to užívám. Ale byla bych asi radši, kdybych před sebou měla nějaké lepší starší holky, na které bych se mohla dotahovat. Jsem stále juniorka a cítím, že bych měla mít větší klid na další zlepšování se, ne jen muset obhajovat pozice.

Jaké jsou tvé nejbližší cíle?
Všechno směřuji ke dvěma hlavním vrcholům. V září mě čeká mé poslední mistrovství Evropy juniorů v Estonsku a v říjnu pak mládežnická olympiáda v Argentině. Ještě je tam mistrovství světa juniorů v Kanadě, ale účast českého týmu zatím není jistá. Zároveň budu v maturitním ročníku, takže budu chtít uzavřít školu. No a na konci sezóny chci být do 120. místa na světě v ženách, abych měla dobrou výchozí pozici pro kvalifikaci na olympiádu do Tokia.

Je pro tebe Tokio vážnou výzvou, nebo se zkusíš soustředit až na další olympijské hry?
Určitě cítím šanci už nyní. Když nepočítám ty tři velké juniorské akce, tak budu hrát tenhle rok už jen turnaje dospělých. Doufám, že se mi bude dařit i tam.

Jak se na podzimní vrcholy připravuješ?
Na začátku měsíce jsem byla v Praze v Centru sportu Olymp, kde se o mě starala paní fyzioterapeutka, a zkoušela jsem se zregenerovat před začátkem přípravy. Minulý týden jsem trénovala v Ostravě v naší hale Ridera sport Vítkovice pod dohledem malajského trenéra Tan Jinn Hwa, kterého díky panu Tomaszi Mendrekovi (první československý badmintonový olympionik a nyní trenér, pozn, red.) máme v našem klubu dva týdny.

Asijský trénink ti vyhovuje?
Nemůžu si to vynachválit, Tan se mi věnoval individuálně. Je to úplně něco jiného. Řekl mi za těch pět dní neskutečné množství věcí, na kterých chci dále pracovat, protože v Malajsii badmintonu opravdu rozumí a já cítím, že to je takhle správně. No a v neděli jsem se přesunula do Dánska, kde budu až do prvního turnaje v půlce srpna.

Co všechno obnáší život osmnáctileté badmintonistky s těmi nejvyššími ambicemi?
Nemám téměř svůj soukromý život. Spolužačky, které se sportu nevěnují tak profesionálně, mají mnohem více času, nemám třeba možnost jet na dovolenou. Jsem v hale, na oválu nebo v posilovně, když mám volno, tak regeneruji, abych byla připravená na další trénink. Ale vybrala jsem si to sama a neskutečně mě to baví.