Kdy nastala chvíle a přešla jste z kolektivního sportu do toho individuálního?
Když mi bylo asi devět deset let, tak mi fotbal nestačil. Říkala jsem doma rodičům, že bych chtěla dělat něco víc. V té době moje spolužačky dělaly mažoretky, ale doma mi řekli, že ne. Dali mě do kroužku na badminton, po dvou týdnech jsem jela do Polska na první turnaj a vyhrála jsem druhé místo. Ze dvou holek. Hrozně mě to mrzelo, ale dostala jsem pohár a medaili. Byla tam se mnou babička a mamka, ale už tehdy mi vadilo prohrávat. Po měsíci mě vzal tým na mistrovství republiky družstev, tak nějak pro zábavu, a my jsme to vyhráli. Nechali mě držet pohár a zalíbilo se mi to. Začala jsem trénovat skoro každý den a ve 12 letech přišel můj první mistrovský titul do 15 let, což byla kategorie výš. Dva týdny nato jsem vyhrála svoji kategorii. Když jsem viděla, že tam byl úspěch, tak jsem chtěla u badmintonu zůstat.Proč zrovna badminton?
Pinkaly jsme s mámou na zahradě, měly jsme to rády. V Klimkovickém zpravodaji se o badmintonu psalo, o klubu, a viděly jsme to, tak jsme si řekly, že bych to mohla zkusit.

Příjmení Švábíková není úplně tradiční. V atletice se pohybuje Amálie Švabíková, vy jste nějak příbuzné?
Není to poprvé, co se na to někdo ptá. Amálii znám, i její mladší sestru, sleduji je na sociálních sítích, ale nevím o tom, že bychom byly příbuzné. Ta shoda okolností, že máme stejné příjmení, tak možná tam vzdáleně něco bude.

Ještě k tomu srovnání fotbalu a badmintonu. Co je náročnější?
Záleží na úrovni. Já se ve fotbale nikdy nedostala na úroveň, že bych tím žila. Když jsem byla mladší, byla tam škola, jiný sport a bylo to dětství. Badminton hraji na vrcholové úrovni, je to můj život a je to profesionální. Když se vrátím do dětských let, tak to ve fotbale bylo tak, že to s týmem neprohraji sama sobě a je tam možnost, že to někdo zkazí a pak se s tím špatně srovnává. V badmintonu si to mohu pokazit jen sama a je to jen na mě.

Fandíš fotbalu dál?
Ano, sleduji to trochu. Samozřejmě Baníku Ostrava.

Co potřebuje špičkový badmintonista? Někdo má lepší techniku, někdo fyzičku. Jaká jsi hráčka?
Asi bych to měla vědět, ale ono se to mění. Když je člověk třeba trochu nemocný a musí jít hrát, tak zapojí víc hlavu a hraje techničtěji. Když je připravený fyzicky, tak chce soupeře uběhat. Záleží také na stylu soupeře. Když budu hrát proti někomu, kdo nemá tak dobrou techniku ale bude běhat hodinu dvacet, tak se budu víc snažit zapojit technické údery a hráčku rozhodit než se pouštět do dlouhých výměn.

Zapojuje se tedy i psychika?
Technika, taktika, kondice a hlava tam prostě je nejdůležitější. Mohu být dobře připravená fyzicky, ale pokud nebudu připravená hlavou a nebudu vědět, co hrát, tak je fyzička k ničemu.

Je nějaká příprava na daného protihráče?
Ano, vždy připravuji strategii. Každý zápas je jiný, takže to musíme přizpůsobit.

Takže sledujete video?
Ano, vždycky sledujeme nejnovější zápasy soupeřek a podle toho se to vyvíjí, jak do zápasu jdeme.

Já jsem badminton vždy vnímal jako odpočinkový sport, ale příprava na rozhovor mě vyvedla z omylu. Míček létá rychlostí 300 km/h. Mužský rekord je 565 km/h a mezi ženami drží rekord Malajka 438 km/h. Jakou rychlostí odehrajete míček?
Já to nikdy neměřila, ale na tréninku si děláme legraci, že by to chtělo změřit, protože mi přijde, že smečuji rychleji než někteří muži. Fáze toho míčku v rychlosti je asi pět centimetrů, rychlost pak zpomaluje, míček je z husího peří a pak zpomalí. Mnoho lidí si myslí, že badminton je sport na zahradu, ale vůbec. I já jsem si začínala pinkat na zahradě, ale to je hobby sport a ten vrcholový je někde jinde. Někdy nás to mrzí, co si o tom lidé myslí, protože každý řekne, že to hraje docela dobře. Nedokážou si ale představit, že je to vrcholový sport jako každý jiný.

Kolik během zápasu naběháte kilometrů?
Spočítané to nemám. Ale abych to hodila do nějaké krabičky – badminton se hraje na dva vítězné sety do 21 bodů, s nastavením do 30, protože člověk musí vyhrát o dva vítězné, o dva body. A výměny trvají kolem nějakých třeba sedmi až 20 sekund. Takové ty fakt dlouhé výměny trvají třeba 40 vteřin až minutu.

Ono se to může zdát jako málo – 7, 10, 20 vteřin – ale ono to je prostě ve sprintu a mezi těmi výměnami máme třeba 10, 15 sekund na to se zotavit, a jdeme zase do té výměny.

Takže když si člověk představí, že může hrát tři sety – v každém setu je to 22:20, 21:19, 21:18… Těch výměn tolik, že zápas trvá kolem hodiny nebo hodiny a dvacet minut. Takže hrajeme 20 sekund sprint, potom je 10 sekund pauza, pak zase 20 sekund sprint. Takže jestli si to třeba atleti dokážou představit, že by měli třeba stokrát po sobě běžet třeba padesát metrů.

Míček je z 16 brk pravého husího peří a používá se z levého křídla. Proč?
Vůbec nevím, asi proto, že peří se točí do jednoho směru, a kdyby se točilo do druhého, tak by tam byla asi dysbalance.

Je velký rozdíl mezi umělohmotným míčkem a péřovým?
To se nedá srovnávat – v trajektorii nebo v rychlosti, i ve váze toho míčku. Ty péřové jsou lehčí a létají mnohem rychleji. S plastovým začínáme jako děti, abychom měli čas si na to zvyknout, jak to lítá, a je to prostě pomalejší a hlavy se tolik neničí.

I během zápasu použijeme sedm až 20 míčků. Když se ten péřový nalomí, už je nepoužitelný. Ale pro ty děti je plastový prostě super. Nebo když si někdo jde zapinkat hobby badminton, tak ty plastové jsou mnohem lepší než ty péřové. Přece jen jsou péřové i finančně náročnější.

Stává se, že by se míček zachytil v raketě?
My ty rakety vyplétáme na docela dost kilo. Když koupíte raketu, je výplet utáhlý na šest a sedm kilo. Když raketu vezmu a snažím se promáčknout výplet a pohnu s ním, tak je vypletený na méně kilo. My to vyplétáme na třináct až čtrnáct kilo, a když to budu chtít propnout, tak to nepromáčknu. Když pak hrajeme, stává se, že výplet praskne. Někdo smečuje, výplet praskne a míček zůstane v raketě.

Jak dlouho trvá sezona?
Sezona je leden až prosinec. Hrajeme v hale, takže pořád.

A co odpočinek?
Kolem Vánoc, po olympiádě budeme mít taky dva týdny volno. Je to o tom, jak si člověk nastaví plán turnajů. Plánujeme to tak, že hrajeme tři turnaje, dva týdny volno, pak tři turnaje a pak měsíc pauza.

Kolik turnajů za rok stihnete?
Během té olympijské kvalifikace to bylo až nadměrně moc, protože vlastně tam to bylo o tom, že jsem potřebovala získat 10 nejlepších výsledků a měla jsem neomezený počet turnajů během toho roku. A bylo to jenom o mně, kdy ty výsledky zahraju. Kdybych to zahrála dřív, tak nemusím už tolik jezdit. Jenomže v tom holčičím singlu to bylo letos tak napjaté do poslední chvíle, že jsme jezdily hodně. Za ten rok 2023/2024 to bylo myslím nějakých 25 turnajů.

Jak jste se vlastně kvalifikovala na olympiádu?
V badmintonu platí, že se nám počítá během roku deset nejlepších výsledků. Olympijská kvalifikace byla od 1. května 2023 a končila posledním dubnem 2024. Byla to šílená sezona, kvalifikovali jsme se na olympiádu čtyři a všichni jsme měli úplně jiný program. Honza Louda, který se kvalifikoval ve dvouhře, měl strašně fajn začátek roku. Kluci ve čtyřhře Adam Mendrek a Ondra Král, ti do konce roku nevěděli, že se mají šanci kvalifikovat, a vůbec s tím nepočítali. Já začala trochu později, ale měla jsem dobrý výsledek jednou za čas.

Holek nás bylo hodně, třeba šest sedm, které se mohou kvalifikovat. Máme nějaké levely turnajů, takže kdybych hrála nejnižší, tak by to nestačilo a musela jsem hrát ty vyšší. Předposlední turnaj byl mistrovství Evropy a ani jedna holka nebyla ještě kvalifikovaná. O to víc si to cením, že se mi to podařilo v tomto cyklu. Dokázalo to, že jsem asi něco opravdu zahrála.

Máte nějaký žebříček? Víte, kolikátá jsi?
Teď jsem momentálně 68. na světě, ale v redukovaném žebříčku na olympiádu jsem skončila na 29. místě.

Jak se těšíte do Paříže?
Strašně moc. Každý sportovec, který dělá sport, tak se na olympiádu chce dostat. V badmintonu je to vrchol, není nic víc. Pro mě to byl vždy velký sen a teď se mi to podařilo. Strašně se těším na to, to zažít s ostatními sportovci. Měla jsem možnost zahrát si na mládežnické olympiádě v roce 2018 v Buenos Aires. Žili jsme ve vesnici, byli jsme tam jako tým, já tam poznala strašně moc sportovců, kteří se teď kvalifikovali do Paříže. Byla to pro mě taková zkušenost, že jsem už tenkrát věděla, že se chci na dospělou olympiádu dostat.

Kdo budou největší soupeřky?
Každá holka je soupeřka. Jsou tam holky ze světové špičky, ale i kolem mého žebříčkového postavení. Favorité jsou všechny asijské země. Světová jednička je Korejka, dvojka je Japonka, trojka je Číňanka.

Čím to je, že se jim tak daří?
Asi tou základnou, protože ten sport je tam braný jako národní sport nebo mezi třemi nejoblíbenějšími. Děti tam chodí od čtyř let hrát a tam už to začíná.

Jak bude vypadat olympijský turnaj?
Bude skupinová část a pak play-off. Ve dvouhře je 12 skupin a ty jsou rozdělené do čtyř účastníků. S kým budeme hrát, se dozvíme až 12. července. Když se mě někdo zeptá, koho bych si přála, tak ani nevím.

Postupuje jen první?
Ano, takže je jasné, že ve 12 skupinách bude někdo z top 12 světové. Už jen postup ze skupiny je úspěch.

Jak vidíte své šance?
Těžko říct, když nevíme, koho nám nalosují. Mohu tam mít světovou jedničku a světovou čtrnáctku. Pro mě by pak taková skupina byla o tom si to užít. Ideální by bylo mít tam holku okolo dvacátého místa, s tou bych si věřila. Světová jednička to tam jede vyhrát a u mě to bylo jen, že se chci na olympiádu kvalifikovat.

Jak vypadá příprava?
Čekají nás ještě turnaje ve Francii, v Americe a Kanadě. Rozehrát se, abychom na olympiádě byli rozehraní. Jinak se připravujeme v národním centru v Plzni s klukama, kteří se kvalifikovali, pod vedením trenéra Oscara Martíneze. Každý den se sejdeme v devět ráno v hale a jsme tam zhruba do pěti hodin odpoledne.