Jmenuji se Tereza Švábíková. 
Jsem mistryně ČR a česká reprezentantka v badmintonu.
Narodila jsem se 14.5.2000 v slezských Klimkovicích u Ostravy.
Sport dělám od malinka, začala jsem s fotbalem, protože bydlím u fotbalového hřiště a postupně jsem přešla k badmintonu, který se stal mou vášní.
Je to krásný dynamický sport a navíc je jeden z nejrozšířenějších olympijských sportů na světě. Vůbec se nedivím.
Ve 12 letech jsem vyhrála první titul mistryně ČR v kategorii U15. A pak už to šlo všechno nějak rychle. Nakonec jsem v 16 letech přestala po prvním titulu v kategorii dospělých hrát juniorské soutěže se ziskem do té doby přes 20 titulů mistryně ČR.
Ve čtrnácti jsem vyhrála na Kypru první mezinárodní turnaj evropského juniorského okruhu do 19 let. odkaz na článek
V patnácti letech jsem si poprvé zahrála na MČR dospělých a hned jsem získala bronz ve dvouhře žen. odkaz na článek
Za rok jsem mistrovství ČR už vyhrála a pak ještě 7x nepřetržitě v řadě + jeden v mixu a tím to nekončí….. slibuji.
/odkaz MČR 2017/ /odkaz na MČR 2018/ /odkaz MČR 2019/ /odkaz MČR 2020/
Ve dvacetičtyř letech jsem tak sedminásobná mistryně ČR ve dvouhře.
Od svých 13 let reprezentuji Českou republiku a startovala jsem už na všech mistrovstvích Evropy a světa ve všech kategoriích mimo tedy seniorů. V 17 letech zkolaboval můj bratr na tréninku fotbalu. Měl srdeční zástavu a vypadalo to velmi zle. Nakonec vyhrál svůj největší boj, ale bylo to spíše považováno za zázrak. Celá rodina musela se podrobit kontrolám u lékařů a mi bylo důrazně doporučeno abych přerušila nebo ještě lépe ukončila kariéru. Nešlo to. Mám badminton strašně ráda a hrála jsem i přes upozornění dál. Celá situace byla ale velmi složitá i pro mou rodinu, která byla i mým jediným týmem. Měla jsem před sebou poslední juniorské ME a YOG. Stála jsem na místě a vlastně netrénovala pořádně celý rok. Nakonec i přesto jsem se jako první česká badmintonistka v historii probojovala v roce 2018 na Olympijské hry mládeže do Buenos Aires a získala jsem bronzovou medaili v týmech. odkaz na YOG2018
Raději útočím než bráním a tím pádem hraji více smeče než kraťasy.
Chci stále vyhrávat, to je moje zásadní vlastnost.
V 16 letech jsem byla donucena odejít do zahraničí, abych byla schopna jít za svým snem. V Dánsku jsem našla přátele a zázemí.
Nevzdávám se za žádné situace.
V roce 2019 jsem byla více jak půl roku zraněná, ale nechtěla jsem se vzdát možnosti startovat na OH v Tokiu a hrála jsem tak se zraněním přes bolest. Nakonec i díky covidové pandemii ( v období kdy jsem už byla schopna hrát se nekonaly turnaje) Tokio nevyšlo.
Chci být lepší a lepší a splnit si své sny a cíle.Většinu dosavadní kariéry jsem se rozhodovala spíše než jakou cestou a s kým NEJÍT. Není jednoduché dělat vrcholově sport v malém sportu jako je badminton. Je před námi hodně práce aby se vše změnilo k lepšímu. Občas jsem proto musela stát na místě. Občas jsem musela udělat krok zpátky. Posledních cca 5 roků se trénuji sama za pomocí přátel a rodiny a i přesto jsem zvládla první můj velký cíl a to kvalifikovat se na Olympijské hry do Paříže. Turnaje objíždím sama, není to jednoduché. Má rodina a přátelé jak u nás doma tak v Dánsku jsou mým největším vítězstvím a mou motivací.
Mým cílem byl start na OH a teď zůstává zisk medaile na ME nebo EH. Přejte mi štěstí. To je má cesta.
Tereza
